Velké spolčo 5.10. 2016

Dneska jsme měli téma „duchovní trénink“. Začali jsme úryvkem 1Tm 4,6 – „Cvičení těla je užitečné…avšak zbožnost je užitečná pro všechno a má zaslíbení pro život nynější i budoucí.“

Nejdřív jsme se přesvědčili, jak je trénink důležitý tím, že kluci se snažili navléct nit na jehlu a holky si zkusily co nejdýl vydržet v poloze „plank“. Byla to srandovní podívaná.

Poté následovala debata na dané téma. Vykládali jsme si, co posiluje naše tělo a k čemu to vede, ale také, co posiluje naši mysl a vztah k Bohu. Vznikla z toho bouřlivá debata, kde se chtěl každý vyjádřit…no, zas až tak žhavé to nebylo, ale i tak se mi líbilo, na co všechno děti přišly.

Nakonec jsme si zahráli hru s názvem MYOCYTY (kterou jsem mimochodem vymyslela), pomodlili jsme se a šli domů.

Nejvíc mě potěšilo, kolik dětí nakonec přišlo. Jelikož jsem počítala asi se třemi lidmi, tak mě náš konečný počet sedmi dětí dost překvapil a potěšil. Ale nejvíc mě potěšilo, že se mě děcka ptaly, kdy bude další spolčo. A to bude 2.11 2016, takže se na vás mooooc těším!!! J

Kája

Světové setkání mládeže mýma očima

To, že se budou konat světové dny mládeže s papežem v Krakově, jsem věděla už dávno, ale myšlenka, že bych na setkání jela, mně napadla až při častém poslouchání české hymny setkání, do které jsem se při prvním poslechu zamilovala. Společně se známými s Dolního Němčí jsem poslala přihlášku na 3 dny a vlastně ani nevěděla, co všechno tam zažiji. Ani trochu jsem netušila, co od takového setkání mládeže mám očekávat. V pátek jsme vyjížděli autem ve 3 hodiny ráno, abychom tam stihli nastávající program. Když jsme přijeli na místo, potkávali jsme mladé i starší lidi a já pochopila, že každý, kdo se cítí mladý duchem, se může setkání zúčastnit. V ten den večer se konala křížová cesta, ale největší zážitky si odnášíme ze sobotní poutě. Bylo nám řečeno, že na místo, kde se bude konat vigilie, půjdou všichni poutníci pěšky. Dostali jsme vstupenky do sektorů a všichni nám tvrdili, že máme dobré místa. V sobotu ráno nás nabádali, ať už vyjdeme (bylo kolem 10 hodin a vigilie měla začít v 7 hodin večer). Říkala jsem si, co tam tak dlouho na sluníčku budeme dělat, když cesta trvá 7 km? Radši jsme se ale přidali k davu lidí a vyšli. Za chvíli nás ale čekali nepříjemné tlačenice a hodinové čekání na místě. Cestou jsme putovali dál a dál a pořád jsme neviděli nikde ceduli s naším sektorem. Kolem nás projíždělo několik sanitek, protože lidé po cestě odpadávali horkem a to nás moc nepovzbudilo. Pořád jsem ale cítila Milosrdenství. Bylo všude. Ať už na úsměvech ostatních poutníků z celého světa, kteří neustále po cestě zpívali, lidí před svými domy, kteří nás oblévali vodou a zdarma podávali pet-lahve s vodou nebo nás pouštěli do svých domovů na wc. Cestou jsme se ubezpečovali a podporovali, že už tam musíme být. Na konci svých sil, úplně vyčerpaní jsme se po 20km cestě, kterou jsme šli 8 hodin, dostali do svého sektoru, shodili bágly a nachystali karimatky. Když jsme zjistili, kde sedíme, že jsme zezadu velkého oltáře a před sebou žádnou obrazovou televizi nemáme, byli jsme z toho zklamaní. Ale věděla jsem, že každá pouť musí být náročná, aby potom mohlo začít něco krásného. A tak se taky stalo! Zážitek nebylo jen být s miliony lidí na jednom místě a zpívat hymnu milosrdenství, být před zraky Svatého otce, spát pod širým nebem, potkat lidi z různých zemí i z České republiky, ale cítit Pána, který stojí při nás a skrze slova Svatého otce k nám promlouvá a povzbuzuje nás svými slovy: „Toto je tajemství, drazí přátelé: Všichni jsme voláni ke zkušenosti. Bůh od tebe něco očekává, Bůh od tebe něco chce. Bůh přichází otevřít všechno to, co tě uzavírá. Zve tě, abys snil, chce ti ukázat, že s tebou může být svět jiný. Tak je to: pokud ze sebe nedáš to nejlepší, svět nebude jiný. To je výzva.“ A když v neděli před začátkem závěrečné mše svaté kolem nás projel Svatý otec v blízkosti 10m, měla jsem slzy v očích, jaký to byl nepopsatelný zážitek. Jsem ráda, že jsem mohla jet se super partou, se kterými jsme se nejen neustále po cestě povzbuzovali, ale i užili spoustu zábavy. Děkuji všem, kteří se jakkoli podíleli na přípravách tohoto setkání a duchovně nás podpořili. Děkuji také Bohu, že mi umožnil na tomto setkání být a celou dobu nás provázel. Kamila Michalcová

„MÍT OTEVŘENÉ SRDCE“ – svědectví

Toto jsem slyšela, když jsem jela na moji první pouť do Medžugorie. Nebudu psát o tom všem, co jste určitě všichni zažili, kde jste putovali. Jenom pár slov a dojmů. Nejdříve vůně krásných vysokých kvetoucích růží. Večerní mše svaté, kdy se nikdo nestyděl za růženec na ruce. Dokonce ani děti. Zpěv i prodavačů v obchodě. Boží tělo – oltáříčky skromné, ale krásné, pouze růže na stolečku a soška Panny Marie. Co na mě působilo při průvodu byly modlící se rodiny před domem, růže a soška Panny Marie. Ty davy lidí, které šly v tichosti s modlitbou. Dále křížové cesty – v takové tichosti, že bylo slyšet jen odpadající kamínky. Se slzami v očích jsem prožívala každý den. A proto jak mě bylo řečeno, když budeš mít otevřené srdce, dostane se ti plná náruč milostí. A ještě pár vět z poselství Panny Marie, které mě oslovily. Zanechejte prázdnoty a sobeckosti. Nežijte jen pro pozemské, materiální. Vraťte se k modlitbě srdcem, abyste v modlitbě našli naději a smysl svého života. Moje mateřské srdce si přeje pevnou víru, abyste mohli šířit lásku a mír všem, kteří vás obklopují. Sbírejte rozbité kříže. Bolest pozvedá a je i největší modlitbou. J. Vlková