Farní list Horní Němčí

ZAMYŠLENÍ – Když běžíš, neohlížej se, ale dívej se před sebe

„Odhoďme proto všecko, co by nás mohlo zatěžovat, všecko, co by nás mohlo rozptylovat, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti.“ (srov. Žid 12,1-2)

Naše mladší dcera velmi ráda běhá. Má to ale jeden háček – ani bych nespočítala, kolikrát jsem jí řekla: „Když běžíš, neohlížej se, ale dívej se před sebe. Soustřeď se na to, kudy běžíš.“ Kdepak, vždycky se rozběhne, a přitom se stále otáčí a kouká, kde co lítá. Většinou to skončí tak, že spadne nebo do něčeho narazí… Když tak vidím, jak ji otáčení a nepozornost za běhu už stálo nejednu bouli, přemýšlím, kolik karambolů si působíme my dospělí tím, že ztrácíme ze zřetele naši cestu a cíl, kterým je pro nás křesťany naplněný život bez konce v přítomnosti milujícího Boha. Otáčíme se – za tím, co se nám v životě stalo špatného, za tím, co nám ublížilo, co nás ranilo. I za tím co jsme zkazili my sami… Špatně se nám utíká, když se nedíváme na cestu a každou chvíli kvůli tomu zakopneme a upadneme. Jsme pomalí a pohled zpět nám působí jen stále narůstající bolest. Díváme se, kde co lítá – každému z nás může pozornost odebírat něco jiného. Možná trávíme moc času u počítače a zanedbáváme své povinnosti. Nekonzumujeme přespříliš alkoholu? Třeba se vzdalujeme od cíle kvůli nahodilým románkům… Každý z nás odvrací oči od Ježíše z jiných důvodů. Stojí nás to nejeden náraz, který často velice bolí. Vytrvale běžme o závod – zkusme se tentokrát neohlížet a odmítnout rozptýlení, která se nám po cestě nabízejí, byť by byla sebelákavější. S očima upřenýma k cíli si ušetříme nejeden pád.

PŘIPRAVUJEME SE NA NEDĚLI: 25/8/2019

Jistota, slovo, které mnozí hledáme, abychom našli pokojný život. Jistota bydlení, příjmů, zajištění… Lze mít jistotu v otázce spásy? Jak jisté je, že jednou přijdeme do Boží blízkosti, tedy do nebe? Koho přesně se spása týká? Anebo snad jde jen o teorii, ale ve skutečnosti se do nebe téměř nikdo nedostane? Otázky dnešní neděle jsou závažné. Budeme nejen uvažovat o odpovědi, ale také se modlit za dar spásy pro nás a pro naše blízké.

1. ČTENÍ Iz 66,18-21

Závěr knihy proroka Izaiáše (6. stol. př. Kr.) je zaslíbením Hospodinovy spásy nejen pro Izrael, ale pro všechny národy! To je do té doby v Izraeli nezvyklé téma! Předchází mu však trest pro všechny, kteří jednají nečistě. Náš text na tuto výtku přímo navazuje.

Toto praví Hospodin: „Znám jejich skutky a jejich myšlenky. Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky. Přijdou a uzří mou slávu. Udělám na nich znamení a pošlu některé z těch, kdo se zachrání, k národům Taršíše, Putu, Ludu, Mešechu, Rošu, Tubalu, Javanu, k dálným ostrovům, k těm, kteří o mně neslyšeli mluvit a neviděli mou slávu. Budou hlásat národům mou slávu. Přivedou všechny vaše bratry ze všech národů jako dar Hospodinu na koních, na vozech, na nosítkách, na mezcích a na dromedárech na mou svatou horu do Jeruzaléma – praví Hospodin – jako když synové Izraele přinášejí v čistých nádobách dary do Hospodinova domu. A také z nich si vezmu kněze a levity“ – praví Hospodin.

2. ČTENÍ Žid 12,5-7.11-13

List v první části vysvětluje význam Ježíšova kněžství a ve druhé (od 11. kapitoly) se zřejmě obrací na ty, kteří nějak rezignují na víru. Z kontextu listu je zřejmé, jak moc autorovi leží na srdci posluchači a jak je burcuje, aby jim víra nezevšedněla.

Bratři! Zapomněli jste, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny: „Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.“ V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Vždyť kterého syna otec nekárá? Pokud ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost. Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena. Připravte pro své kroky přímé stezky, aby se chromý úd nevymkl, ale spíše uzdravil.

EVANGELIUM Lk 13,22-30

Od verše 9,51 sledujeme Ježíše na poslední cestě do Jeruzaléma, kde ho čekají události Velikonoc. Pán v našem textu neodpoví na otázku přímo, ale motivuje posluchače k jednání. Čtenář se snadno zastaví u prvních slov úryvku, je však důležité zaslechnout důraz na závěrečná slova o záchraně pohanů.

Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Řekl jim na to: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: ‘Pane, otevři nám!’, odpoví vám: ‘Neznám vás, odkud jste.’ Tu začnete říkat: ‘Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!’ Ale on vám odpoví: ‘Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!’ Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními.“

K ZAMYŠLENÍ

Samozřejmost nás v mnoha situacích života provází a mnohdy je to dobře, když nemusíme denně řešit např. starosti s jízdou do práce. Jak moc je ale samozřejmé, že budeme spaseni? Jistě, jde o otázku vzdálenou, když máme před sebou mnoho šťastných let života. Ovšem právě tyto „šťastné roky“ jsou časem, který určuje vstup do království. Ježíš na otázku: „Je málo těch, kdo budou spaseni?“

Komentáře jsou uzavřeny